Co to ten house sitting vůbec je
Ptá se mě skoro každý druhý a já jim odpovídám vlastními slovy.
Jasně, určitě existuje nějaká univerzální definice, která co nejlépe vystihuje tento výraz, ale není nic lepšího než to vysvětlit po svém.
House sitting je vlastně hlídání domu někomu, kdo jede na dovolenou nebo pracovně pryč a potřebuje, aby mu někdo pohlídal dům a mnohdy i domácí zvířata. Na druhé straně jsou zase ti, kteří se o dům v cizí zemi rádi postarají za ubytování zdarma. Ani jedna strana nikomu neplatí a spokojenost je na obou stranách.
POZOR! Děti nikomu nehlídáte, jak si už ne jeden člověk myslel.
A co takové hlídání domu obnáší
Ve většině případů hlídáte dům i s domácími mazlíčky. Málokdy narazíte na nabídku bez zvířat a když ano, je okamžitě pryč. V první řadě se musíte postarat o zvířata a jejich potřeby.
My jsme hlídali dvouletého irského teriéra a dvě kočky. Eamon (pes) bral každý den léky, takže bylo potřeba dodržovat každodenní podávání léků ráno a večer. To pro mě nebyl žádný problém, protože můj první pes byl téměř celý život nemocný. S Eamonem jsme chodili každý večer na procházky a kdyby se nebál skočit mi do auta tak toho s námi jistě hodně procestoval. Oba dva kocouři Gustav a Miach (Gustav je kocour, to jsem poznala, ale u Miach jsem se styděla zeptat) byli docela nenároční, jídlo ráno a večer.
Miach jsem musela občas vykartáčovat, protože je to perská kočka a i když jsem to neměla v pokynech, ráda jsem to udělala. Dále pak můžete být požádáni o posekání trávníku, zalití zahrady apod. Já to dělat nemusela, ale zase jsem měla uklidit psí bobky na zahradě – ostatně, to dělám i doma. Můžete být také požádáni o vybrání pošty. Já nebyla při doručování balíku doma, takže jsem dostala pokyn vyzvednout ho v místním nákupním centru v samoobslužné zásilkovně. To byl docela oříšek vybavit to na displeji v estonském jazyce, ale nic, co bych nezvládla. A nakonec se po vás bude chtít udržovat v domě pořádek, ale to je logické.
Kde na house sitting narazím
Je několik serverů, mezi nejznámější patří http://www.trustedhousesitters.com. Je tam sice nejdražší registrace 89 eur, ale o nabídky tam není nouze, a také máte velkou šanci, že si vás někdo vybere. Musíte však reagovat na nabídky rychle, ty nejlepší jsou totiž hned pryč. Já jsem se zaregistrovala na francouzském serveru https://www.nomador.com/, protože jsem se chtěla podívat hlavně do Francie. Představovala jsem si, jak procestuji celou Francii a budu jezdit z jednoho hlídání rovnou na druhé. Realita byla ale jiná. Zaprvé jeden dospělý člověk se dvěma malými dětmi těžko něco najde. A zadruhé francouzi jsou národ vlastenců, a tak se mi stalo, že z mých sto reakcí na nabídky, mi odpověděl jen jeden. To už jsme ale měli domluvený housesitting v estonském Talinu. Na Nomadoru ale nenajdete jen nabídky z Francie, sem tam se objeví něco z Afriky, USA, docela dost z bývalých francouzských kolonií a z Evropy nejvíce po Francii Španělsko a Anglie.
Popravdě Nomadora vůbec nedoporučuji. Můj první house sitting jsem chytla až po měsící usilovného pročítání nabídek a psaní na ně. Kdybych to mohla vrátit, tak se zaregistruji na ten první odkaz. Já se teda na něj stejně zaregistruji, ale až budu mít našetřeno na další cestu. Dále pak mám zaplacenou registraci na https://www.mindmyhouse.com/, avšak tam jsem si ani neškrtla. Stačilo mi napsat na pět nabídek a když nikdo neodepsal, odepsala jsem tuhle stránku okamžitě.
Jaké bylo naše první hlídání domu
Jedním slovem SUPER! Ale více o tom napíšu v samotném článku Estonsko s dětmi. Teď aspoň ve zkratce jak náš house sitting probíhal.
Už jsem byla zoufalá z toho, že mi nikdo neodepisuje, a tak jsem dala na partnerovo radu, ať napíšu úplně na všechny nabídky, že aspoň jeden z nich se musí ozvat. Nakonec jsem ráda, že mi neodepsali z Keni nebo z Brazílie, protože nevím jak bych to doma vysvětlila.
Ozvala se mi rodina z Estonska, přesněji z Talinu. Ze začátku to byl trochu šok, protože samotné hlídání bylo jen na osm dní. Z představy, že pojedu 1700 kilometrů tam a za osm dní to samé zpět, jsem byla hned unavená. Majitelé mě ale poprosili, zda bych k nim nemohla přijet o pár dní dříve, a tak jsem u nich strávila dvanáct dní a na cestě jsem byla čtyři dny. Po cestě tam jsem využila spaní přes couchsurfing ve třech zemích, ale o tom někdy jindy. Dohromady jsem najela necelých pět tisíc kilometrů, protože jsme se cestou tam courali po Litvě a Lotyšsku, nejvíc jsme ale jezdili po Estonsku.
První den po příjezdu probíhalo seznámení, vybalování, ukázání domu a povídání. Velký dům s pěti velkými pokoji, s vířivkou a saunou, dětskou hernou uvnitř a hřištěm venku, patřil mladé rodině se třemi dětmi. Velmi milí lidé. Druhý den jsme si zašli s Annou a dětmi na oběd a pak jsem jela sama s dětmi k moři a k vodopádům. Třetí den jsem si myslela, že už odjíždí na dovolenou, ale asi jsem to blbě pochopila a měli odjet až ten další den. To už jsem nevěděla co s nimi v domě dělat, a tak jsme odjeli na celý den do Národního parku Lahemaa. Nechtěla jsem jim doma překážet. Takže z vlastní zkušenosti bych příště přijela jen o den dříve.
A když už odjeli, převzala jsem všechny povinnosti, postarala jsem se o potřeby zvířat a každý den jsme jezdili na výlety. Přiznám se, že jsme v domě netrávili moc času, kvůli tomu, abychom tam nedělali bordel. Jednou týdně k nim docházela uklizečka, takže jsem neměla práci s uklízením.
Den před odjezdem jsem ale vysála a uklidila dům do původního stavu, v jakém ho majitelé opustili. Přece jen děti lítající z pískoviště do domu a zase zpátky nadělají trochu nepořádku. Také se nám povedlo pár věcí rozbít. Ve směs to byly prkotiny, ale když už se vám něco takového stane, určitě jim to řekněte, ať o tom vědí. No a v den odjezdu jsem jen vysvlékla peřiny a hodila do pračky, rozloučili jsme se a já se vydala na dlouhou cestu domů.
A jak to v cizím prostředí zvládly děti? Úplně bezvadně. Popravdě mě ani nenapadlo nad tím před cestou myslet, jak to děti zvládnou. Prostě jsme tam přijeli a byli jsme tam jako doma. Děti se okamžitě zamilovaly do kocourů. Klukovi v tu dobu rostly špičáky, takže jedinej, kdo tam trochu trpěl, jsem byla já. Počasí nám vyšlo také skvěle. Jednou jsme tam měli prudkej slejvák, jinak okolo 25 stupňů. Rána bývala u moře chladnější. Když bylo hodně vedro, tak jsme se šli zase ochladit do lesa.
Co se mi ale na severu hodně líbilo bylo to, že slunce zapadalo o půlnoci a vycházelo okolo třetí ráno. Po půlnoci jsem totiž vždycky naháněla Gustava, aby šel domů. Byl to takový tulák a oba dva kocouři měli být vždy na noc doma. A že se rozednívalo ve tři? To mi zase řekla Dominika z blogu Máma Nika, která cestovala se svojí rodinou v dodávce po Pobaltí. Díky sociálním sítím jsme se měly možnost seznámit a sejít se tak v Talinu.
