Na Zakarpatskou s dětmi

Podkarpatská Rus, Zakarpatí, Zakarpatská Ukrajina, Zakarpatská oblast, říkejte tomu jak chcete. Je to velmi oblíbená část Ukrajiny, kde se stále ještě domluvíte česky.

To jsme si takhle jeden červencový pátek řekli, že pojedeme na Ukrajinu a v sobotu večer vyrazili. Jelikož už jsem jednou na Ukrajině byla, zvolila jsem opět stejnou cestu přes Maďarský hraniční přechod Čop. Na hranice jsme přijeli za svítání a ani jsme moc dlouho nečekali, zhruba hodinu a půl.

 

Nejdřív do Užhorodu

Naše cesta vede hned do Užhorodu, do centra města. Parkovat tady můžete kde chcete a zadarmo, a to se mi hodně líbí. Parkujeme poblíž kostela a zrovna jsme se trefili do nedělní mše. Nakukujeme dovnitř, to je jasné. Musíme ještě někde rozměnit, takže jdeme najít směnárnu. Další zastávka je v kryté tržnici, kde nakupujeme koření a něco k snědku.

Pak se vydáváme směrem k náměstí a k řece Už, kde se jen krátce zastavujeme a jdeme na hrad. Nešli jsme dovnitř, snad i proto, že už jsem tam byla a z venku je pohled na hrad taky dostačující. Kde se ale zastavujeme, to je hospoda pod hradem s tureckým záchodem venku. Tam se prostě musíte zastavit! A protože to byl první záchod, který jsme po tak dlouhé době potkali, skončili jsme tam oba dva. Já jsem měla naštěstí jen malou potřebu, ale Tomáš byl na tom hůř. Přišlo mi to strašně vtipné, protože dveře nešly zamknout a kdokoliv tam mohl z ulice vejít.

To je vše, naše návštěva Užhorodu končí a my se přesouváme na venkov. To je totiž náš hlavní cíl na Zakarpatské.

Koločava, konečně venkov

Vesnice Koločava je od Užhorodu vzdálená 170 kilometrů a dostanete se tam za tři hodiny. Kvalita silnic je strašná, ale nic co by nezvládlo normální auto. Koločava je klasická turistická čechárna a místní to moc dobře vědí, proto zde není problém sehnat ubytování. My jsme zastavili uprostřed vesnice a hned se nás ujal starší pán, který nás zavedl k jedné z mnoha babiček, a my jsme si tak mohli vybrat. Spíme u babičky, která má domek přímo naproti Četnické stanici. Jedna noc stojí naší rodinu 100 hřiven, což je v přepočtu na naše cca 70 korun. Četnická stanice je restaurace s ubytováním a dá se říct, že je hlavním centrem pro nás Čechy. Na Koločavě si budete připadat jako doma, protože o českou espézetku tady budete zakopávat na každém kroku. Akorát tady je to volnější, a tak zde můžete vidět děti jezdit na předních sedačkách. Nejeden tatínek tady řídil s dítětem na klíně a my jsme nebyli výjimkou. Jak málo stačí dítěti ke štěstí. Také se tu trochu zastavil čas a skoro každý obyvatel má krávu, kterou ráno vyžene na pole a ona se sama vrátí večer domů. Takže ráno a večer můžete na silnici potkat stádo krav, které vám neuhne a nikomu to nevadí, protože čas v Koločavě plyne pomalu. Vesnice je také známá hlavně jako rodiště zbojníka Nikoly Šuhaje, který byl literárně zvěčněn českým spisovatelem Ivanem Olbrachtem.

 

Siněvirský Národní park

Následující den se vydáváme k jezeru Siněvir, které leží v nadmořské výšce 989 metrů a je největším jezerem v ukrajinských Karpatech. Je zakázáno se zde koupat, avšak při pohledu do vody na tisíce malých rybek jsme si namočili nohy a nechali si je oždibovat jako někde na dovolené v Turecku.

V Siněvirském Národním parku jsme navštívili i medvědí sanatorium. Tady se zotavují nebo zde jsou na dožití medvědi zabavení v cirkusech nebo od soukromých majitelů. Ti museli panáčkovat a pít vodku pro pobavení majitelů, mnohdy žili v otřesných podmínkách. Vstupné, jestli si dobře pamatuji, bylo 25 hřiven.

Po cestě zpět jsme narazili ještě na vlčí výběhy.

 

To je ze Zakarpatské vše. Dva dny utekly jako voda a my se vydali směr Lvov, ale o tom třeba příště.